brilliant and daring thinker lately published some admirable papers called ‘Under the Yoke of the Butterflies.’ The only thing which I would have changed in those delightful satires would have been the title. There are no butterflies in this fast, furious and fussy age. They all died with the eighteenth century, or if a few still lingered on into this, they perished forever with the dandies. The butterfly is a creature of the most perfect taste, arrayed in the most harmonious colours: the butterfly is always graceful, leisurely, aerial, unerring in its selection of fragrance and freshness, lovely as the summer day through which it floats. The dominant classes of the present day have nothing in the least degree akin to the butterflies; would to Heaven that they had! Their pleasures would be more elegant, their example more artistic, their idleness more picturesque than these are now. They would rest 2peacefully on their roses instead of nailing them to a ballroom wall; they would hover happily above their lilies and carnations without throwing them about in dust and dirt at carnivals. Butterflies never congregate in swarms; it is only locusts which do that. Butterflies linger with languorous movement, always softly rhythmical and undulating even when most rapid, through the sunny air above the blossoming boughs. The locust is jammed together in a serried host, and tears breathlessly forward without knowing in the least why or where he goes, except that he must move on and must devour. There is considerable analogy between the locust and society; none between society and the butterfly. But be the yoke called what it will, it lies heavily on the world, and there is no strength in the strongest sufficient to lift it up and cast it off, for its iron is Custom and its ropes are Foolishness and Bad Example, and what is termed Civilisation carries it as the steer carries the nose-ring and the neck-beam. Some clever people have of late been writing a great deal about society, taking English society as their especial theme. But there are certain facts and features in all modern society which they do not touch: perhaps they are too polite, or too politic. In the first place they seem to except, even whilst attacking them, smart people as elegant people, and to confuse the two together: the two words are synonymous in their minds, but are far from being so in reality. Many leaders of the smart sets are wholly unrefined in taste, loud in manner, and followed merely because they please certain personages, 3spend or seem to spend profusely, and are seen at all the conspicuous gatherings of the season in London and wherever else society congregates. This is why the smart sets have so little refining influence on society. They may be common, even vulgar; it is not necessary even for them to speak grammatically; if they give real jewels with their cotillon toys and have a perfect artist at the head of their kitchens, they can become ‘smart,’ and receive royalty as much and as often as they please. The horrible word smart has been invented on purpose to express this: smartness has been borrowed from the vocabulary of the kitchenmaids to express something which is at the top of the fashion, without being necessarily either well born or well bred. Smart people may be both the latter, but it is not necessary that they should be either. They may be smart by mere force of chance, impudence, charm, or the faculty of making a royal bored one laugh. It is, therefore, impossible for the smart people to have much influence for good on the culture and manners of the society they dominate. A beau monde, really exclusive, elegant and of high culture, not to be bought by any amount of mere riches or display, would have a great refining influence on manner and culture, and its morality, or lack of it, would not matter much. Indeed, society cannot be an accurate judge of morality; the naughty clever people know well how to keep their pleasant sins unseen; the candid, warm-hearted people always sin the sole sin which really injures anybody—they get found out. ‘You may break all the ten commandments every day if you like,’ said Whyte Melville, ‘provided 4only you observe the eleventh, “Thou shalt not be found out.”’ There is a morality or immorality, that of the passions, with which society ought to have little or nothing to do; but there is another kind with which it should have a good deal to do, i.e., the low standard of honour and principle which allows persons in high place to take up richards for sheer sake of their wealth, and go to houses which have nothing to recommend them except the fact that convenient rendezvous may be arranged at them, or gambling easily prosecuted in them. But it is not society as constituted at the present year of grace which will have either the courage or the character to do this. Theoretically, it may condemn what it calls immorality and gambling, but it will always arrange its house-party in accord with the affinities which it sedulously remembers and ostensibly ignores, and will allow bac’ to follow coffee after dinner rather than illustrious persons should pack up and refuse to return. At risk of arousing the censure of readers, I confess that I would leave to society a very large liberty in the matter of its morality or immorality, if it would only justify its existence by any originality, any grace, any true light and loveliness. In the face of its foes lying grimly waiting for it, with explosives in their pockets, society should justify its own existence by its own beauty, delicacy and excellence of choice and taste. It should, as Auberon Herbert has said, be a centre whence light should radiate upon the rest of the world. But one can only give what one has, and as it has no clear light or real joy within itself it cannot diffuse them, and in all probability never will. ‘The Souls’ do, we know, strive in their excellent 5intentions and their praiseworthy faith to produce them, but they are too few in numbers, and are already too tightly caught in the tyres of the great existing machinery to be able to do much towards this end. After all, a society does but represent the temper of the age in which it exists, and the faults of the society of our time are the faults of that time itself; they are its snobbishness, its greed, its haste, its slavish adoration of a royalty which is wholly out of time and keeping with it, and of a wealth of which it asks neither the origin nor the solidity, and which it is content only to borrow and bask in as pigs in mud. It is not luxury which is enervating; it is over-eating, over-smoking, and the poisoned atmosphere of crowded rooms. Edmond de Goncourt likes best to write in a grey, bare room which contains nothing to suggest an idea or distract the imagination. But few artists or poets would desire such an entourage. Beauty is always inspiration. There is nothing in a soft seat, a fragrant atmosphere, a well-regulated temperature, a delicate dinner, to banish high thought; on the contrary, the more refined and lovely the place the happier and more productive ought to be the mind. Beautiful things can be created independently of place; but the creator of them suffers when he can enjoy beauty only in his dreams. I do not think that the rich enjoy beauty one whit more than the poor in this day. They are in too great a hurry to do so. There is no artistic enjoyment without repose. Their beautiful rooms are scarcely seen by them except when filled with a throng. Their beautiful gardens and parks are visited by them rarely and reluctantly. 6Their treasures of art give them no pleasure unless they believe them unique, unequalled. Their days, which might be beautiful, are crammed with incessant engagements, and choked with almost incessant eating. In England the heavy breakfasts, the ponderous luncheons, the long, tedious dinners, not to speak of the afternoon teas and the liqueurs and spirits before bedtime, fill up more than half the waking hours; ‘stoking,’ as it is elegantly called, is the one joy which never palls on the human machine, until he pays for it with dyspepsia and gout. People who live habitually well should be capable of denying their appetites enough to pass from London to Paris, or Paris to London, without wanting to eat and drink. But in point of fact they never dream of such denial of the flesh, and they get out at the buffets of Boulogne and Amiens with alacrity, or order both breakfast and dinner, with wines at choice, in the club-train. A train de luxe is, by the way, the epitome and portrait of modern society; it provides everything for the appetite; it gives cushions, newspapers and iced drinks; it whirls the traveller rapidly from capital to capital; but the steam is in his nostrils, the cinder dust is in his eyes, and the roar of the rattling wheels is in his ears. I do not think that plain living and high thinking are a necessary alliance. Good food, delicate and rich, is like luxury; it should not be shunned, but enjoyed. It is one of the best products of what is called civilisation, and should be duly appreciated by all those who can command it. But feeding should not occupy the exaggerated amount of time which is given to it in society, nor cost the enormous amount of money which is at present spent on it. 7Luxury in itself is a most excellent thing, and I would fain see it more general, as the luxury of the bath was in Imperial Rome open to one and all; with the water streaming over the shining silver and snowy marbles, and the beauty of porphyry and jade and agate gleaming under the silken awning, alike for plebeian and patrician. It is not for its luxury for a moment that I would rebuke the modern world: but for its ugly habits, its ugly clothes, its ugly hurry-skurry, whereby it so grossly disfigures, and through which it scarcely even perceives or enjoys the agreeable things around it. Luxury is the product and result of all the more delicate inventions and combinations of human intelligence and handicraft. To refuse its graces and comforts would be as unwise as to use a rudely-sharpened flint instead of a good table-knife. A far more lamentable fact than the existence of luxury is that it is so little enjoyed and so rarely made general. We deliberately surrender the enjoyment of the luxury of good cooking because we most stupidly mix up eating with talking, and lose the subtle and fine flavours of our best dishes because we consider ourselves obliged to converse with somebody on our right or our left whilst we eat them. We neutralise the exquisite odours of our finest flowers by the scent of wines and smoking dishes. We spoil our masterpieces of art by putting them together pell-mell in our rooms, smothered under a discordant mingling of different objects and various styles. We allow nicotines to poison the breath of our men and women. We desire a crowd on our stairs and a crush in our rooms as evidence of our popularity and our 8distinction. We cannot support eight days of the country without a saturnalia of slaughter. We are so tormented by the desire to pack forty-eight hours into twenty-four, that we gobble our time up breathlessly without tasting its flavour, as a greedy schoolboy gobbles up stolen pears without peeling them. Of the true delights of conversation, leisure, thought, art and solitude, society en masse has hardly more idea than a flock of geese has of Greek. There is in the social atmosphere, in the social life of what is called ‘the world,’ a subtle and intoxicating influence which is like a mixture of champagne and opium, and has this in common with the narcotic, that it is very difficult and depressing to the taker thereof to leave it off and do without it. As La Bruyère said of the court life of his time, it does not make us happy but it makes us unable to find happiness elsewhere. After a full and feverish season we have all known the reaction which follows on the return to a quiet life. There is a magnetic attraction in the great giddy gyrations of fashionable and political life. To cede to this magnetism for a while may be highly beneficial; but to make of it the vital necessity of existence, as men and women of the world now do, is as fatal as the incessant use of any other stimulant or opiate. The great malady of the age is the absolute inability to support solitude, or to endure silence. Statesmanship is obscured in babbling speech; art and literature are represented by mere hurried impressions snatched from unwillingly-accorded moments of a detested isolation; life is lived in a throng, in a rush, in a gallop; the day was lost to 9Titus if it did not record a good action; the day is lost to the modern man and woman unless it be spent in a mob. The horror of being alone amounts in our time to a disease. To be left without anybody else to amuse it fills the modern mind with terror. ‘La solitude n’effraie pas le penseur: il y a toujours quelqu’un dans la chambre,’ a witty writer has said; but it is the wit as well as the fool in this day who flies from his own company; it is the artist as well as the dandy who seeks the boulevard and the crowd. There is nothing more costly than this hatred of one’s own company, than this lack of resources and occupations independent of other persons. What ruins ninety-nine households out of a hundred is the expense of continual visiting and inviting. Everybody detests entertaining, but as they all know that they must receive to be received, and they cannot bring themselves to support solitude, people ruin themselves in entertainment. There can scarcely be a more terrible sign of decadence than the indifference with which the grands de la terre are everywhere selling their collections and their libraries. Instead of altering the excessive display and expenditure which impoverish them, and denying themselves that incessant amusement which they have grown to consider a necessity, they choose to sell the books, the pictures and the manuscripts which are the chief glories of their homes; often they even sell also their ancestral woods. This day, as I write, great estates which have been in the same English family for six hundred years are going to the hammer. This ghastly necessity may be in part brought about by agricultural depression, 10but it is far more probably due to the way of living of the times which must exhaust all fortunes based on land. If men and women were content to dwell on their estates, without great display or frequent entertainment, their incomes would suffice in many cases. It is not the old home which ruins them: it is the London house with its incessant expenditure, the house- parties with their replica of London, the women’s toilettes, the men’s shooting and racing and gaming, the Nile boat, the Cairene winter, the weeks at Monte Carlo, the Scotch moors, the incessant, breathless round of intermingled sport and pleasure danced on the thin ice of debt, and kept up frequently for mere appearances’ sake, without any genuine enjoyment, only from a kind of false shame and a real inability to endure life out of a crowd. There is a stimulant and a drug, as I have said, in the curious mixture of excitement and ennui, of animation and fatigue, produced by society, and without this mixture the man and woman of the world cannot exist; and to find the purchase-money of this drug is what impoverishes them, and makes them indifferent to their own degradation, and sends their beautiful old woods and old books and old pictures to the shameful uproar of the sale-rooms. If the passion for the slaughter of tame creatures which is almost an insanity, so absorbing and so dominant is it, could be done away with in England, and the old houses be really lived in by their owners all the year round with genuine affection and scholarly taste, as they were lived in by many families in Stuart and Georgian days, their influence over the counties and the villages would be incalculable and admirable, as Mr Auberon 11Herbert and Mr Frederick Greenwood have recently said; and the benefit accruing to the fortunes of the nobles and gentry would be not less. It is not only in England that men have become bored by and neglectful of their great estates. All over Italy stand magnificent villas left to decay or tenanted by peasants, the lizard creeping in the crevices of forgotten frescoes, the wild vine climbing over the marbles of abandoned sculptures, the oranges and the medlars falling ungathered on the mosaics of the mighty and desolate courts. Why is this? In the earlier centuries men and women loved pleasure well, and had few scruples; yet they loved and honoured their country houses, and were happy in their fragrant alleys and their storied chambers, and spent magnificently on their adornment and enrichment with a noble pride. It is only now in the latest years of the nineteenth century that these superb places are left all over Europe to dust, decay, and slow but sure desolation, whilst the owners spend their time in play or speculation, call for bocks and brandies in the club-rooms of the world, and buy shares in mushroom building companies. Marion Crawford observes dryly ‘that it is useless to deny the enormous influence of brandy and games of chance on the men of the present day.’ It is indeed so useless that no one who knows anything of our society would dream of attempting to deny it, and if we substitute morphia for brandy, we may say much the same of a large proportion of the women of the present day. Drinking and gambling, in some form or another, is the most general vice of the cultured world, which censures the island labourer for 12his beer and skittles, and condemns the continental workman for his absinthe and lotteries. It is a strange form of progress which makes educated people incapable of resisting the paltry pleasures of the green-table and the glass; a strange form of culture which ends at the spirit frame, the playing cards, and the cigar box. The poor Japanese coolie amongst the lilies and lilacs of his little garden is surely nearer both culture and progress than the drinker and the gambler of the modern clubs. Reflect on the enormous cost of a boy’s education when he belongs to the higher strata of social life, and reflect, also, that as soon as he becomes his own master he will, in ninety-nine cases out of a hundred, take advantage of his liberty only to do what Crawford’s young Don Orsino does, i.e., drink brandy, gamble at bac’, and try to gain admittance into the larger gaming of the Bourses. It will certainly be allowed by any dispassionate judge, that a better result might be arrived at with such exorbitant cost; that a nobler animal ought to be produced by such elaborate and wholly useless training. Drinking and gambling (in varied forms it is true, but in essence always the same) are the staple delights of modern life, whether in the rude western shanty of the navvy, the miner and the digger, or in the luxurious card-rooms of the clubs and the country houses of the older world. We have even turned all the rest of creation into living dice for us, and the horse trots or gallops, the dog is fastened to the show-bench, the pigeon flies from the trap, even the rat fights the terrier that our fevered pulses may beat still quicker in the unholy agitation of a gamester’s greed. 13We are great gamblers, and the gambler is always a strangely twisted mixture of extravagance and meanness. Expenditure is not generosity; we are lavish but we are not liberal; we will waste two thousand pounds on an entertainment, but we cannot spare five pounds for a friend in distress. For the most part we live not only up to but far beyond our incomes, and the necessary result is miserliness in small things and to those dependent on us. ‘Ses divertissements sont infiniments moins raisonnables que ses ennuis,’ says Pascal of the society of his day, and the statement stands good of our own. Society has no pleasure which is graceful or elevating, except music; but music listened to in a crowd loses half its influence; and it is an insult to the most spiritual of all the arts to regard it, as it is regarded in society, as a mere interlude betwixt dinner and the card-table. There is little except music which is beautiful in the pageantries of this day. A ball is still a pretty sight if it takes place in a great house, and if not too many people have been invited. But except this, and this only in a great house, all entertainments are unsightly. No decoration of a dinner-table, no gold plate, and orchidæ, and electric light, and old china can make even tolerable, artistically speaking, the sight of men and women sitting bolt upright close together taking their soup around it. A full concert-room, lecture-room, church, are a hideous sight. A garden party in fair weather and fine grounds alone has a certain grace and charm; but garden parties, like all other modern spectacles, are spoilt by the attire of the men, the most frightful, grotesque and disgraceful male costume which the world has ever 14seen. When the archæologists of the future dig up one of our bronze statues in trousers they will have no need to go further for evidence of the ineptitude and idiotcy of the age. What our historians call the dark ages had costumes, alike for the villein and the seigneur, adapted to their needs, serviceable, picturesque and comely; this age alone, which vaunts its superiority, has a clothing for its men which is at once utterly unsightly, unhealthy, and so constructed that all the bodily beauty of an Apollo or an Achilles would be obscured, caricatured, and deformed by it. The full height of its absurdity is reac

brilantní a odvážný myslitel nedávno publikoval některé obdivuhodné články nazvané ‚Under the Yoke of the Motýli.‘ Jediné, co bych na těch rozkošných satirech změnil, by bylo byl titul. V této rychlé, zběsilé a vybíravé době nejsou žádní motýli. Všichni zemřeli s osmnáctého století, nebo pokud v tom pár ještě setrvávalo, navždy zahynuli s dandies. Motýl je tvor nejdokonalejšího vkusu, uspořádaný v těch nejharmoničtějších barvách: the motýl je vždy půvabný, klidný, vzdušný, neomylný ve výběru vůně a svěžesti, krásný jako letní den, kterým pluje. Dominantní třídy současnosti mají nic se ani v nejmenším nepodobá motýlům; chtěli do nebe, které měli! Jejich požitky by byly elegantnější, jejich příklad umělečtější, jejich zahálka malebnější než jsou nyní tyto. Pokojně by odpočívali na růžích, místo aby je přibíjeli stěna tanečního sálu; šťastně by se vznášely nad svými liliemi a karafiáty, aniž by je házely v prachu a špíně o karnevalech. Motýli se nikdy neshromažďují v rojích; to dělají pouze kobylky. Motýli se zdržují pomalý pohyb, vždy jemně rytmický a zvlněný, i když je nejrychlejší slunečný vzduch nad rozkvetlými větvemi.Kobylka je sevřená v seskupeném hostiteli a slzy bez dechu dopředu, aniž by v nejmenším věděl, proč nebo kam jde, kromě toho, že on musí jít dál a musí pohltit. Mezi kobylkou a společností existuje značná analogie; žádný mezi společností a motýlem. Ale budiž jho nazýváno, jak chce, leží těžce na svět a v nejsilnějším není síla, která by ho zvedla a odhodila, protože jeho železo je Zvyk a jeho provazy jsou pošetilost a špatný příklad a to, co se nazývá civilizace, to nese jak vůl nese nosní kroužek a krční trám. Někteří chytří lidé v poslední době hodně píší o společnosti a berou anglickou společnost jako jejich speciální téma. Ale v každé moderní společnosti existují určitá fakta a rysy, které mají nedotýkat se: možná jsou příliš zdvořilí nebo příliš političtí. V první řadě se zdá, že s výjimkou, dokonce zatímco na ně útočí, chytří lidé jako elegantní lidé, a splést je dohromady: ti dva slova jsou v jejich myslích synonyma, ale ve skutečnosti tomu tak není. Mnoho vůdců chytré sady jsou chuťově zcela nevytříbené, hlučné a sledují se jen proto, že se jim to líbí některé osobnosti utrácejí nebo se zdá, že hojně utrácejí, a jsou vůbec nápadné shromáždění sezóny v Londýně a kdekoli jinde, kde se společnost shromažďuje.To je důvod, proč chytrý soubory mají tak malý rafinační vliv na společnost. Mohou být běžné, dokonce vulgární; Není nutné i pro ně mluvit gramaticky; pokud dávají svými kotillonovými hračkami skutečné klenoty a mají v čele svých kuchyní dokonalého umělce, mohou se stát ‚chytrými‘ a přijímat královské rodiny tolik a tak často, jak chtějí. Bylo vynalezeno příšerné slovo chytrý Účel to vyjádřit: chytrost byla vypůjčena ze slovníku služek v kuchyni vyjadřovat něco, co je na vrcholu módy, aniž by to bylo nutně dobře zrozené nebo dobře vychovaný. Chytří lidé mohou být obojí, ale není nutné, aby byli buď. Mohou být chytří pouhou silou náhody, drzostí, šarmem nebo schopností vytvořit a královský znuděný jeden smích. Je proto nemožné, aby chytří lidé měli velký vliv na kulturu a chování společnosti, které dominují. Beau monde, opravdu exkluzivní, elegantní a vysoké kultura, která by se nedala koupit žádným množstvím pouhého bohatství nebo vystavování, by měla velkou rafinaci vliv na způsob a kulturu a její morálka nebo její nedostatek by příliš nevadil.Vskutku, společnost nemůže být přesným soudcem morálky; zlobiví chytří lidé dobře vědí, jak se zachovat jejich příjemné hříchy neviditelné; upřímní, srdeční lidé vždy hřeší jediným hříchem, který skutečně někoho zraní – zjistí se. „Můžeš každý den porušit všech deset přikázání, pokud ano jako,“ řekl Whyte Melville, „za předpokladu, že 4pouze dodržíte jedenáctý, „nebudeš nalezen „Existuje morálka nebo nemorálnost vášní, které by společnost měla mít málo nebo nic dělat; ale je tu ještě jeden druh, se kterým by to mělo mít co do činění, tj. nízký standard cti a principů, který umožňuje osobám na vysokých místech, aby přijaly richarda čistě kvůli jejich bohatství a jděte do domů, které jim nemají nic jiného než doporučit skutečnost, že se u nich dá domluvit pohodlná schůzka nebo na nich snadno stíhat hazard. Ale není to společnost konstituovaná v současném roce milosti, kdo bude mít odvahu nebo postava, která to udělá. Teoreticky může odsoudit to, co nazývá nemravností a hazardem, ale vždy uspořádá svou domácí oslavu v souladu s afinitami, které horlivě uspořádá si pamatuje a zdánlivě ignoruje a dovolí bac‘, aby následoval kávu po večeři slavné osoby by se měly sbalit a odmítnout se vrátit.S rizikem, že vzbudím nedůvěru čtenářů, přiznám se, že bych nechal společnosti velmi velké svobodu ve věci své morálky nebo nemorálnosti, pokud by svou existenci jen nějakým ospravedlnila originalita, jakýkoli půvab, jakékoli skutečné světlo a půvab. Tváří v tvář svým nepřátelům, kteří ponuře čekají s výbušninami v kapsách by společnost měla ospravedlnit svou vlastní existenci svou vlastní krásou, jemnost a vynikající výběr a chuť. Mělo by to být centrum, jak řekl Auberon Herbert odkud by světlo mělo vyzařovat zbytek světa. Ale člověk může dát jen to, co má, a jelikož v sobě nemá jasné světlo ani skutečnou radost, nemůže je šířit a se vší pravděpodobností nikdy vůle. „Duše“, jak víme, usilují o své vynikající úmysly a svou chvályhodnou víru k jejich výrobě, ale je jich příliš málo a jsou již příliš pevně zachyceny v pneumatikách velkého existujícího stroje, aby toho bylo možné hodně udělat.Koneckonců, společnost ano ale představují povahu doby, ve které existuje, a chyby společnosti naší doby chyby té doby samé; jsou jeho snobství, jeho chamtivost, jeho spěch, jeho otrocké zbožňování licenční poplatek, který je zcela mimo časový limit a je v souladu s ním, a o bohatství, kterého se ani nedožaduje původ ani pevnost, kterou si stačí jen půjčovat a vyhřívat se v ní jako prasata v bahně. Není to luxus, co je vyčerpávající; je to přejídání, nadměrné kouření a otrávení atmosféra přeplněných místností. Edmond de Goncourt nejraději píše v šedé, holé místnosti který neobsahuje nic, co by naznačovalo myšlenku nebo rozptylovalo představivost. Ale málo umělců nebo básníků by si přál takový doprovod. Krása je vždy inspirací. V měkkém sedadle není nic, a voňavá atmosféra, dobře regulovaná teplota, delikátní večeře, k zahnání vysokých myšlenek; na naopak, čím rafinovanější a krásnější místo, tím šťastnější a produktivnější by mělo být mysl. Krásné věci lze vytvářet nezávisle na místě; ale jejich tvůrce trpí když si krásu může užívat jen ve svých snech. Nemyslím si, že bohatí si užívají krásu jen trochu více než chudí v dnešní době. Na to příliš spěchají. Neexistuje žádný umělecký požitek bez odpočinku.Jejich krásné pokoje sotva vidí, pokud nejsou plné s davem. Jejich krásné zahrady a parky navštěvují jen zřídka a neochotně. 6 Jejich umělecké poklady jim neposkytují žádné potěšení, pokud nevěří, že jsou jedinečné, nepřekonatelné. Jejich dny, které by mohly být krásné, jsou nacpané neustálými zásnubami a téměř udušené nepřetržité jedení. V Anglii těžké snídaně, těžké obědy, dlouhé, nudné večeře, to ne mluvit o odpoledních čajích a likérech a lihovinách před spaním, naplňte více než polovinu doba bdění; ‚přikládání‘, jak se tomu elegantně říká, je jediná radost, která člověka nikdy neomrzí stroj, dokud na to nedoplatí dyspepsií a dnou. Lidé, kteří žijí obvykle dobře, by měli být schopné odepřít své choutky natolik, aby přešly z Londýna do Paříže nebo z Paříže do Londýna, aniž by chtěl jíst a pít. Ale ve skutečnosti nikdy nesnili o takovém popření těla, a ochotně vystupují v bufetech v Boulogne a Amiens, nebo si objednají snídani i snídani večeře s víny dle výběru v klubovém vlaku.Vlak de luxe je mimochodem ztělesněním a portrét moderní společnosti; poskytuje vše pro chuť k jídlu; dává polštáře, noviny a ledové nápoje; rychle víří cestujícího z hlavního města do hlavního města; ale pára je v jeho nozdry, škvárový prach má v očích a řev rachotících kol v uších. já ne myslet si, že obyčejný život a vysoké myšlení jsou nezbytným spojenectvím. Dobré jídlo, jemné a bohaté, je jako luxus; nemělo by se jí vyhýbat, ale užívat si ji. Je to jeden z nejlepších produktů tzv civilizace a měli by být náležitě oceněni všemi, kdo jí mohou velet. Ale krmení by mělo nezabírat přehnané množství času, který je tomu ve společnosti věnováno, ani stát enormní množství peněz, které se na to v současnosti vynakládají. 7Luxus sám o sobě je nanejvýš skvělá věc a já bych to viděl obecněji, jako luxus lázně byly v císařském Římě otevřené všem; s vodou proudící přes zářící stříbrné a zasněžené mramory a krása porfyru, nefritu a achátu zářící pod hedvábná markýza, stejně jako plebejská a patricijská.Není to ani na okamžik pro jeho luxus kárejte moderní svět: ale pro jeho ošklivé zvyky, ošklivé oblečení, ošklivé spěchání, čímž tak hrubě znetvořuje, a skrze ně stěží dokonce ani nevnímá nebo si neužívá příjemné věci kolem toho. Luxus je produktem a výsledkem všech jemnějších vynálezů a kombinací člověka inteligenci a řemeslo. Odmítnout její milosti a pohodlí by bylo stejně nemoudré jako používat a hrubě nabroušený pazourek místo dobrého stolního nože. Mnohem žalostnější fakt než existence luxusu spočívá v tom, že se tak málo těší a tak zřídka se stává obecným. Záměrně se vzdáváme užívat si luxusu dobrého vaření, protože si nejhloupěji pleteme jídlo s mluvením, a ztratíme jemné a jemné chutě našich nejlepších jídel, protože se považujeme za povinnost mluvit s někým po naší pravici nebo levici, zatímco jíme. Neutralizujeme vynikající vůně našich nejlepších květin vůní vín a uzení pokrmů. Kazíme naše mistrovská díla umění tím, že je spojíme dohromady v našich pokojích, dusí se pod nesouladným mísením různé předměty a různé styly. Dovolujeme nikotinu otrávit dech našich mužů a ženy. Toužíme po davu na našich schodech a tlačenici v našich pokojích jako důkaz naší popularity a naše 8rozlišení.Nemůžeme podporovat osm dní země bez saturnálií porážka. Tolik nás trápí touha zabalit si čtyřicet osm hodin do čtyřiadvaceti, že hltáme svůj čas bez dechu, aniž bychom ochutnali jeho chuť, jako hltá chamtivý školák ukradené hrušky, aniž by je oloupaly. Ze skutečných požitků konverzace, volného času, myšlení, umění a o samotě má společnost masově sotva více nápadů než hejno hus o řečtině. Tam je v sociální atmosféra, ve společenském životě toho, čemu se říká ‚svět‘, jemný a opojný vliv což je jako směs šampaňského a opia a s narkotikem má společné to, že to je velmi obtížné a deprimující pro toho, kdo ji nechává, a obejde se bez ní. Jako La Bruyère řekl o dvorním životě své doby, že nás nedělá šťastnými, ale znemožňuje nám je najít štěstí jinde. Po plné a horečnaté sezóně všichni známe reakci, která následuje při návratu do klidného života. Ve velkých závratných rotacích je magnetická přitažlivost módní a politický život. Postoupit na chvíli tomuto magnetismu může být velmi prospěšné; ale do učinit z něj životně důležitou nutnost existence, jak to nyní dělají muži a ženy na světě, je stejně fatální jako nepřetržité užívání jakéhokoli jiného stimulantu nebo opiátu.Velkým neduhem doby je absolutní neschopnost vydržet samotu nebo vydržet ticho. Státnictví je zatemněno v žvanění řeči; umění a literatura jsou zastoupeny pouhým uspěchaným dojmy vytržené z nechtěně poskytnutých okamžiků nenáviděné izolace; život se žije v a dav, ve spěchu, ve cvalu; den byl pro 9Tita ztracen, pokud nezaznamenal dobrou akci; den je ztraceno pro moderního muže a ženu, pokud je nestráví v davu. Hrůza být sám množství v naší době k nemoci. Být ponechán bez někoho jiného, ​​kdo by se pobavil, to naplňuje moderní mysl s hrůzou. „La solitude n’effraie pas le penseur: il y a toujours quelqu’un dans la chambre,“ řekl vtipný spisovatel; ale je to důvtip stejně jako blázen v dnešní době, kdo letí ze svého společnost; je to umělec stejně jako dandy, kdo hledá bulvár a dav. Není nic dražšího než tato nenávist k vlastní firmě, než tento nedostatek zdrojů a povolání nezávislá na jiných osobách. Co zruinuje devadesát devět domácností z a sto je náklad na neustálé navštěvování a zvání. Všichni nenávidí zábavu, ale jako všichni vědí, že musí přijímat, aby byli přijati, a nemohou se přimět k podpoře samota, lidé se ničí v zábavě.Sotva může být příšernější známka dekadence než lhostejnost, s jakou grands de la terre všude prodávají své sbírky a jejich knihovny. Namísto změny nadměrného zobrazení a výdajů, které ochuzovat je a odpírat si neustálou zábavu, ke které dospěli považují za nutnost, rozhodnou se knihy, obrázky a rukopisy prodat hlavní sláva jejich domovů; často dokonce prodávají i své rodové dřevo. Dnes, jak píšu, velké statky, které byly ve stejné anglické rodině šest set léta jdou do kladiva. Tato příšerná nutnost může být částečně způsobena zemědělstvím deprese, 10ale mnohem pravděpodobněji je to způsobeno způsobem života doby, která se musí vyčerpávat všechno bohatství založené na zemi. Pokud by muži a ženy byli spokojeni bydlet na svých statcích, bez nich skvělý displej nebo častá zábava, jejich příjmy by v mnoha případech stačily.to není starý domov, který je ničí: je to londýnský dům s jeho neustálými výdaji, večírky s jejich replikou Londýna, dámské toalety, střelba a závody mužů a hry, loď na Nilu, zima v Cairene, týdny v Monte Carlu, skotská vřesoviště, na tenkém ledě dluhů tančilo nepřetržité, dechové kolo smíšeného sportu a potěšení často udržovány pro pouhé zdání, bez jakéhokoli opravdového požitku, pouze od druhu falešného studu a skutečné neschopnosti vydržet život mimo dav. V podivné směsi vzrušení a nudy je, jak jsem řekl, stimulant a droga. animace a únava, produkované společností, a bez této směsi muže a ženy svět nemůže existovat; a najít peníze na nákup této drogy je to, co je ochuzuje, a činí je lhostejnými k jejich vlastní degradaci a posílá jejich krásné staré lesy a staré knihy a staré obrázky za ostudného povyku prodejních místností.Pokud vášeň pro zabíjení krotká stvoření, což je téměř šílenství, tak pohlcující a tak dominantní, by se dalo odstranit v Anglii a ve starých domech jejich majitelé bydleli opravdu po celý rok skutečná náklonnost a učený vkus, jak v nich žilo mnoho rodin ve Stuartovi a gruzínštině dní by jejich vliv na kraje a vesnice byl nevyčíslitelný a obdivuhodný, jak p Auberon 11Herbert a pan Frederick Greenwood nedávno řekli; a užitek z toho plynoucí bohatství šlechticů a šlechty by nebylo menší. Nejen v Anglii se muži svými velkými statky nudí a zanedbávají je. Všechno nad Itálií stojí nádherné vily, které chátrají nebo jsou v nájmu rolníků, ještěrka plížící se v štěrbiny zapomenutých fresek, divoká réva šplhající po mramorech opuštěných soch, pomeranče a mišpule padající neshromážděné na mozaikách mocných a pustých dvorů. Proč je to? V dřívějších stoletích muži a ženy milovali potěšení a měli málo skrupulí; přesto milovali a ctili svá venkovská sídla a byli šťastní ve svých voňavých uličkách a jejich poschoďové komnaty a velkolepě vynaložené na jejich ozdobu a obohacení u šlechtice hrdost.Teprve nyní, v posledních letech devatenáctého století, jsou tato nádherná místa opuštěna po celé Evropě prach, chátrání a pomalé, ale jisté pustošení, zatímco majitelé tráví svůj čas ve hře nebo spekulaci si vyžádejte bocks a brandy v klubovnách světa a nakupujte akcie společnosti vyrábějící houby. Marion Crawford suše poznamenává, „že je zbytečné popírat obrovský vliv brandy a hazardní hry na muže současnosti.‘ Je to skutečně tak zbytečné, že to neví nikdo cokoli z naší společnosti by snilo o pokusu to popřít, a pokud za to dosadíme morfii brandy, můžeme říci totéž o velké části žen současnosti. Pití a hazardní hry, v té či oné formě, jsou nejobecnější nectností kultivovaného světa, která odsoudí ostrovního dělníka za jeho pivo a kuželky a odsuzuje kontinentální dělník pro svůj absint a loterie. Je to zvláštní forma pokroku, která činí vzdělanost lidé neschopní odolat ubohým potěšením ze zeleného stolu a sklenice; zvláštní forma kultury, která končí u rámu ducha, hracích karet a krabičky na doutníky. Chudáci Japonci Kulík mezi liliemi a šeříky jeho malé zahrádky je jistě blíž jak kultuře, tak pokroku než piják a gambler moderních klubů.Zamyslete se nad obrovskými náklady na vzdělání chlapce, když patří do vyšších společenských vrstev a uvažovat také o tom, že jakmile se stane svým vlastním pánem, bude v devadesáti devíti případech pryč ze sta využít jeho svobody pouze k tomu, co dělá Crawfordův mladý Don Orsino, tj. pít brandy, hazardovat v bac‘ a pokusit se získat přístup k většímu hraní Burzy. Každý nezaujatý soudce jistě dovolí, aby byl výsledek lepší dospělo s tak přemrštěnými náklady; že ušlechtilejší zvíře by mělo být vyrobeno tak propracovaným a zcela zbytečný trénink. Pití a hazard (v různých podobách je to pravda, ale v podstatě vždy totéž) jsou základem slasti moderního života, ať už v hrubých západních chatrčích námořnictva, horníků a bagr, nebo v luxusních karetních místnostech klubů a venkovských domů staršího světa. My dokonce pro nás proměnili celý zbytek stvoření v živé kostky a koně klusají nebo cválají, pes je připoután na výstavní lavici, holub letí z pasti, dokonce i krysa bojuje s teriérem že naše horečné tepy mohou bít ještě rychleji v bezbožném vzrušení gamesterovy chamtivosti. 13Jsme skvělí hráči a hazardní hráč je vždy podivně zvrácená směs extravagance. a podlost.Výdaje nejsou štědrost; jsme bohatí, ale nejsme liberální; budeme plýtvat dva tisíce liber na zábavu, ale nemůžeme ušetřit pět liber za přítele nouze. Z velké části žijeme nejen ve výši, ale i nad rámec našich příjmů a nezbytných výsledkem je lakomost v malých věcech a vůči těm, kteří jsou na nás závislí. „Ses divertissements sont infiniments moins raisonnables que ses ennuis,“ říká Pascal o společnost jeho doby a toto prohlášení je dobré i pro nás. Společnost nemá žádné potěšení půvabné nebo povznášející, kromě hudby; ale hudba poslouchaná v davu ztrácí polovinu svého vlivu; a to je urážkou toho nejduchovnějšího ze všech umění považovat je, jak je ve společnosti považováno, za pouhou přestávka mezi večeří a karetním stolem. Existuje jen málo kromě hudby, která je v nich krásná přehlídky tohoto dne. Ples je stále pěkný pohled, pokud se odehrává ve skvělém domě, a pokud ne také bylo pozváno mnoho lidí. Ale kromě toho, a to jen ve velkém domě, všechny zábavy jsou nevzhledné. Žádná dekorace jídelního stolu, žádný zlatý talíř, orchideje a elektrické světlo a starý porcelán dokáže z uměleckého hlediska snesitelný i pohled na sedící muže a ženy vzpřímeně blízko u sebe a kolem sebe brali polévku. Plná koncertní síň, přednášková místnost, kostel, jsou ošklivý pohled.Zahradní slavnost za pěkného počasí a na pěkném pozemku sama o sobě má jistou ladnost kouzlo; ale zahradní slavnosti, stejně jako všechny ostatní moderní podívané, jsou zkažené oblečením mužů, nejděsivější, nejgrotesknější a nejhanebnější mužský kostým, jaký kdy svět viděl. Až archeologové budoucnosti vykopou jednu z našich bronzových soch v kalhotách, budou mít není třeba jít dále pro důkaz nešikovnosti a idiotství doby. Co naši historici Call the Dark Ages měli kostýmy, stejně jako pro padoucha a seignera, přizpůsobené jejich potřebám, provozuschopný, malebný a půvabný; Pouze tento věk, který se chlubí svou nadřazeností, má oblečení pro své muže, která je zároveň naprosto nevzhledná, nezdravá a tak stavěná, že všechna tělesná krása Apolla nebo Achilla by tím byla zatemněna, karikována a deformována. Plný vrchol jeho absurdity je reac