A GLACIER GARDEN. The glacier garden lies far away on a steep hillside by the Lake of the Forest Cantons. Close to the picturesque town of Lucerne, a little path leads past the sandstone crag on which is hewn Thorwaldsen’s famous monument, to the small inclosed space, overshadowed by trees, where have recently been discovered vestiges of the most remote days in the youth of our old mother-earth. Hidden away amongst tangled fern and bright green grass, we see huge surfaces of native rock, some furrowed with parallel lines, others, with curious petrifactions of the sea; and giant boulders smoothed and polished that do not in the least resemble the surrounding rocks, but which are travellers from the Alps, left stranded here by the glaciers in the last great Ice Age. It is indeed a wonderful garden, with a wonderful history, and although, as unscientific observers, we cannot trace the different phases of its development in the dim geological past, still, standing by these gray old stones on which have been laid the softening and romantic influences of countless ages, it is as if we had pages of the world’s history unrolled before our eyes. The proofs of past glaciers are all around us in the grindings and scratchings on the rocks—in the ice-worn stones—and still more in the deep smooth circular hollows, which are perhaps the most perfect known specimens of the singular phenomena called glacier-mills. These erosions have been found also in Scandinavia and in the Jura Mountains, and are caused by the rapid whirling of a stone by a stream from the melting ice, which in the course of ages scoops out ever deeper and wider these cavities in the rock. But in this little garden we can trace the origin of the glacier-mills, from the tiny erosion just commenced, to the grand basin, twenty feet in diameter, and more than thirty feet deep, on whose smooth walls are clearly marked the spiral windings caused by the whirling of the stone perpetually from east to west. If you take up the glacier-stone that lies at the bottom of this mill, you will see not only how strangely round and polished it has become, but also that it is composed of totally different rock, and must have been transported hither by the great Reuss glacier from the granite slopes of the St Gothard. To look at these polished cavities, nobody would dream that they were the mere evidences of the eddying action of an ice-stream upon a small fragment of rock, and yet this is exactly what geology teaches us they really are; indeed, there is no rock or mineral, even the flint and agate, but what is permeable in some degree by the action of water; and like granite and marble, most stones are softer and more easily wrought before they are dried and hardened by air-seasoning. Are not similar effects of the action of torrents in the erosion of rock seen in almost every gorge through which rushes a mountain torrent? It seems all but incredible that to a little rippling rivulet is due the tremendous erosion of many alpine ravines, with their great height and precipitous walls. But science tells us very strange tales, even that the mountain streams in the present day are depressing the ridges of the Alps and the Apennines, raising the plains of Lombardy and Provence, and extending the coasts far into the waters of the Adriatic and the Mediterranean. Thus it is easy to understand how, at that remote period when a vast ice-sheet covered not only our garden but all Switzerland from the Alps to the Jura, the loose stones which had become detached from the moraine, and were met by some barrier in the ice whirled about by rushing water, ground down first the ice, then the rock, and in the wear and tear of unnumbered centuries grew round and smooth like the basins in which they revolved. It is very seldom that loose fragments of rock exercise a protective power upon the ice; but instances have been met with on the higher glaciers of large stones warding off the rain and the radiation of the sun from the ice immediately beneath them; so that as the glacier wastes and lowers in the course of time, these glacier-tables{786} remain fixed upon elevated pillars of ice, which sometimes reach to a height of ten or twelve feet above the general level. At Lucerne, it is impossible to forget, as we wander about the paths in this archaic garden, that countless years before the great glaciers planed away the old flora from off the face of the land, there was a period of tropical heat and tropical vegetation which succeeded the earliest epoch in the existence of our globe. Petrifactions of the first stages of life are distinctly visible upon, the rocks—relics of a primeval ocean. But with the story of the rocks there is mingled no trace of human interest. For them Time has stood still and the seasons brought no change, until a few years ago, when the ground being excavated for the foundations of a new house, these unsuspected relics were brought to light from amongst the sand and pebbles and ice-worn boulders. These relics are unconnected even with the first traditions of the people of the Alps, and had remained in quiet slumber beneath the glacial débris for long ages before the earliest settlers raised their pile-dwellings above the blue waters of the lake. Evidence, indeed, has been afforded that the lacustrine dwelling-places were inhabited by generations of men two thousand, or, as some authorities affirm, six thousand years before the Christian era. Amongst the piles of oak, or beech, or fir wood, rising occasionally in three or four tiers, one above another, in the accumulated waste of animal and vegetable life found at the bottom of the lake, were stone celts and other implements of bone or flint, memorials of a people who perished at a period beyond the reach of the most distant annals; very old, in an historical point of view, although in a geological estimate they are but of yesterday. For what is the antiquity of the earliest of these relics compared with that of the latest records plainly written upon the smooth surface of the rocks? In the glacier garden we find not only the indefinable charm of a vast antiquity, but a suggestiveness of the strange contrast between the present and the past. On the one hand there is busy life, noise, warmth upon the winding shores of the placid lake, magnificent mountains girdled by forest trees, and woven in and out with verdant pastures and far-off snow—all things lovely of the earth present before our eyes; on the other hand, we have a glimpse into the remote and mysterious past, when the sun shone down upon an illimitable white world of snow and ice. -------------------------------------------------------------------------------- ONE WOMAN’S HISTORY. CHAPTER XII. Miss Gaisford had found a quiet nook in the lower grounds of the hotel, well out of view from the windows, where there was little likelihood of being disturbed by the ordinary run of visitors. Now and then, a newly married couple, or a pair of turtle-doves who were not yet married, but hoped to be before long, would invade her solitude; but such momentary interruptions served rather to amuse her than otherwise. ‘Here comes another peripatetic romance,’ she would remark to herself. ‘Now, if those two young people would only come and sit down beside me, and tell me all about it, first one telling me a bit and then the other, till I knew their story by heart, they would do me a real kindness, and save me a lot of invention. All newly married couples ought to be compelled to write their Love Memoirs, which should afterwards be bound in volumes (calf), and kept in a sort of Record Office, where we poor story-tellers could have access to them whenever we happened to be hard up for a plot.’ To this sheltered nook a table and chair had been brought from the hotel, and here, on this Friday forenoon, Miss Gaisford was busy writing. But she laid down her pen more frequently than was usual with her when so employed, and had little fits of musing between times. ‘I’m not i’ the mood this morning, that’s certain,’ she said at last. ‘My thoughts seem all in a muddle. I can’t get Mora out of my head. She puzzles me and makes me uneasy. It’s mental illness, not bodily, that keeps her to her room. Colonel Woodruffe had a long talk with her on Wednesday, and then drove her back to the hotel, which he would scarcely have done, I think, if he had been decisively and finally rejected. There’s a mystery somewhere; but Mora is a woman whom one cannot question. I have no doubt she will tell me all about it when she feels herself at liberty to do so. Meanwhile, it’s a good lesson in curbing that curiosity which certain cynical moralists of the inferior sex have had the unblushing effrontery to affirm to be the bane of ours.—But this is frivolity.’ She dipped her pen in the inkstand, and running her eyes over the few lines last written, read them half aloud: ‘“Next moment, Montblazon’s equipage, which was drawn by six coal-black steeds, and preceded by two outriders in livery, drew up at the palace gates. As the Duc alighted from his chariot, a woman, young and beautiful, though in rags, pressed through the crowd till she was almost near enough to have touched him. ‘For the love of heaven, monseigneur!’ she cried in piteous accents. A gorgeously attired lackey would have thrust her back, but an imperious gesture of Montblazon’s jewelled hand arrested him. There was something in the expression of the woman’s face which struck him as though it were a face seen in a dream long ago. Montblazon, who knew not what it was to carry money about his person, extracted from the pocket of his embroidered vest a diamond—one of a handful which he was in the habit of carrying loose about him to give away as whim or charity dictated—and dropped it into the woman’s extended palm. Then without waiting for her thanks, he strode forward up the palace stairs, and a few moments later found himself in a saloon which was lighted by myriads of perfumed wax tapers set in sconces of burnished silver. Montblazon, who towered a head taller than{787} any one there, gazed round him with a lurid smile.”’ ‘Yes, I think that will do,’ said Miss Pen as she took another dip of ink. ‘“Lurid smile” is not amiss.’ She was interrupted by the sound of footsteps. She looked up, and as she did so, a shade of annoyance flitted across her face. ‘I thought that I was safe from her here. I wonder how she has found me out,’ she said to herself. The object of these remarks was none other than Lady Renshaw. It was quite by accident that she had discovered Miss Gaisford. The news told her by Mr Etheridge had excited her in no common degree; there was no one in the hotel that she cared to talk to; so, finding it impossible to stay indoors, she had sought relief in the open air. She was expecting Bella and Mr Golightly back every minute; meanwhile, she was wandering aimlessly about the grounds, and brightened up at the sight of Miss Penelope. Here at least was some one she knew—some one to talk to. She advanced smilingly. ‘What a number of correspondents you must have, dear Miss Gaisford,’ said her ladyship after a few words of greeting. ‘You seem to spend half your time in writing.’ She was glancing sharply at Miss Pen’s closely covered sheets of manuscript. ‘Yes, I do write a good deal,’ answered the latter as she began to put her sheets in order. ‘I rather like it. Between you and me, when Septimus is busy other ways, or is enjoying his holiday, I sometimes try my hand at writing a sermon for him.’ ‘Really now! And do the congregation never detect the difference between your discourses and his?’ ‘I don’t think they trouble their heads a bit about it. So long as we don’t make use of too many hard words, and get the sermon well over in twenty minutes, they are perfectly satisfied.’ Lady Renshaw was in possession of a certain secret, and although she had given her word that she would not reveal it for the present, it was too much to expect of poor human nature that she should not make some allusion to it, if the opportunity were given her, especially in conversation with another of her own sex. ‘I understand that we are likely to have one or two important arrivals at the hotel this evening,’ she remarked with studied indifference, as she shook a little dust off the flounces of her dress. ‘Indeed. A Russian Prince, an Ambassador, an Emperor travelling incog., or whom?’ ‘Dear me, no!—nobody of that kind. But my lips are sealed. I must not say more.’ ‘Then why did you say anything?’ remarked Miss Pen to herself. ‘Still, when you come to know, I feel sure that you will be surprised—very greatly surprised. Strange events may happen here before to-morrow. But I dare not say more, so you must not press me.’ ‘I won’t,’ responded Miss Pen emphatically. ‘Why, I declare, yonder come my darling Bella and Mr Golightly! I’ve been looking out for them this hour or more.—You will excuse me, my dear Miss Gaisford, I’m sure.’ ‘Certainly,’ was the uncompromising reply. Her ladyship smiled and nodded, and then tripped away as lightly and gracefully as a youthful elephant might have done. ‘Now, what can the old nincompoop mean?’ asked Miss Pen of herself. ‘That there is some meaning in her words, I do not doubt. She is no friend of Mora, I feel sure. Can what she said have any reference to her? But I’m altogether in the dark, and it’s no use worrying. If there’s trouble in the wind, we shall know about it soon enough.’ -------------------------------------------------------------------------------- ‘He has proposed—I know it from his manner,’ exclaimed Lady Renshaw to her niece as soon as they were alone in the hotel; ‘so it’s no use your telling me that he hasn’t.’ ‘I had no intention of telling you anything of the kind,’ answered the girl demurely. ‘What did you say to him in reply?’ ‘Very little. You told me not to say much. Besides,’ added Bella slily, ‘he seemed to like to do most of the talking himself.’ ‘Men generally do at such times.—But didn’t the young man say anything about speaking to me?’ ‘O yes, aunt.’ ‘And very properly so, too. But you need not refer him to me just at present; I will give you a hint when the proper time arrives. Meanwhile, I hope you will not allow yourself to get entangled to such an extent that you won’t be able to extricate yourself, should it become necessary to do so.’ Bella was taken with a sudden fit of sneezing. ‘Mr Archie Ridsdale’s affair is by no means a fait accompli,’ continued her ladyship; ‘and we shall see what we shall see in the course of the next few hours.’ She nodded her head with an air of mystery and tried to look oracular.


LEDOVCOVÁ ZAHRADA. Ledovcová zahrada leží daleko na strmém svahu u jezera Lake of the Forest Cantons. V blízkosti malebného městečka Luzern vede malá stezka kolem pískovcového útesu, na kterém je vytesán slavný Thorwaldsenův pomník, do malého uzavřeného prostoru zastíněného stromy, kde byly nedávno objeveny pozůstatky nejvzdálenějších dnů naší mládeže. stará matka-země. Skryti mezi spletitým kapradím a jasně zelenou trávou vidíme obrovské plochy původní skály, některé zbrázděné rovnoběžnými liniemi, jiné se zvláštními zkamenělinami moře; a obří balvany vyhlazené a vyleštěné, které ani v nejmenším nepřipomínají okolní skály, ale které jsou cestovateli z Alp, kteří zde zůstali uvězněni ledovci v poslední velké době ledové. Je to skutečně nádherná zahrada s nádhernou historií, a přestože jako nevědečtí pozorovatelé nemůžeme vysledovat různé fáze jejího vývoje v matné geologické minulosti, stále stojíme u těchto šedých starých kamenů, na které byly položeny změkčující a romantické vlivy nesčetných věků, jako bychom se nám před očima odvíjely stránky světových dějin. Důkazy minulých ledovců jsou všude kolem nás v broušení a škrábání na skalách – v kamenech opotřebovaných ledem – a ještě více v hlubokých hladkých kruhových prohlubních, které jsou možná nejdokonalejšími známými exempláři singulárních jevů zvaných ledovec- mlýny.Tyto eroze byly nalezeny i ve Skandinávii a v pohoří Jura a jsou způsobeny rychlým vířením kamene proudem z tajícího ledu, který v průběhu věků vyrývá tyto dutiny ve skále stále hlouběji a širší. Ale v této malé zahradě můžeme vysledovat původ ledovcových mlýnů, od malé eroze, která právě začala, až po velkou pánev, dvacet stop v průměru a více než třicet stop hlubokou, na jejíchž hladkých stěnách jsou jasně vyznačena spirálová vinutí. způsobené neustálým vířením kamene od východu na západ. Když vezmete do ruky ledovcový kámen, který leží na dně tohoto mlýna, uvidíte nejen, jak podivně kulatý a vyleštěný je, ale také to, že je složen z úplně jiné horniny a musel sem být transportován velký ledovec Reuss ze žulových svahů St Gothard. Při pohledu na tyto vyleštěné dutiny by nikoho ani ve snu nenapadlo, že jsou pouhými důkazy vířivého působení ledového proudu na malý úlomek skály, a přesto nás geologie přesně tak učí, že skutečně jsou; skutečně není žádná hornina nebo nerost, dokonce ani pazourek a achát, ale to, co je do určité míry propustné působením vody; a stejně jako žula a mramor je většina kamenů měkčí a snáze se opracovávají, než se vysuší a ztvrdnou vzduchovým kořením.Nejsou podobné efekty působení bystřin při erozi hornin vidět téměř v každé rokli, kterou se řítí horská bystřina? Zdá se až neuvěřitelné, že za malou zvlněnou potůčku může ohromná eroze mnoha alpských roklí s jejich velkou výškou a strmými stěnami. Ale věda nám vypráví velmi podivné příběhy, dokonce i to, že horské bystřiny v současnosti stlačují hřebeny Alp a Apenin, zvedají pláně Lombardie a Provence a rozšiřují pobřeží daleko do vod Jadranu a Středozemního moře. . Je tedy snadné pochopit, jak v onom vzdáleném období, kdy rozlehlá ledová pokrývka pokrývala nejen naši zahradu, ale celé Švýcarsko od Alp po Juru, uvolněné kameny, které se oddělily od morény a narážely na ně nějaká bariéra. v ledu, který vířila proudící voda, drtil nejprve led, pak skálu a v opotřebení nesčíslných staletí se zakulacoval a hladil jako pánve, v nichž se otáčely.Je velmi zřídka, aby uvolněné úlomky horniny vykonávaly ochrannou sílu na ledu; ale na vyšších ledovcích byly zaznamenány případy velkých kamenů, které odrážely déšť a sluneční záření z ledu bezprostředně pod nimi; takže jak ledovec v průběhu času chřadne a klesá, zůstávají tyto ledovcové stoly{786} upevněny na vyvýšených ledových sloupech, které někdy dosahují do výšky deseti nebo dvanácti stop nad obecnou úrovní. V Lucernu je nemožné zapomenout, když se touláme po stezkách v této archaické zahradě, že bezpočet let předtím, než velké ledovce vyhubily starou flóru z povrchu země, nastalo období tropických veder a tropické vegetace. která následovala nejranější epochu existence naší zeměkoule. Na skalách jsou zřetelně viditelné zkameněliny prvních fází života – pozůstatky pravěkého oceánu. Ale s příběhem o skalách se nemísí ani stopa lidského zájmu. Pro ně se zastavil čas a roční období nepřinesly žádnou změnu, dokud se před několika lety, kdy byla vykopána půda pro základy nového domu, tyto netušené relikvie vynesly na světlo z písku, oblázků a ledem opotřebovaných balvanů. .Tyto památky nejsou spojeny ani s prvními tradicemi lidu Alp a zůstávaly v tichém spánku pod ledovcovými troskami po dlouhé věky, než první osadníci vyzdvihli svá hromada obydlí nad modré vody jezera. Byly skutečně předloženy důkazy, že obydlí v jezerech obývaly generace mužů dva tisíce, nebo, jak některé autority potvrzují, šest tisíc let před křesťanskou érou. Mezi hromadami dubového, bukového nebo jedlového dřeva, které se příležitostně zvedaly ve třech nebo čtyřech patrech nad sebou, v nahromaděném odpadu živočišného a rostlinného života nalezeného na dně jezera, byli kamenní keltové a další nástroje z kostí. nebo pazourek, památníky lidí, kteří zahynuli v době mimo dosah nejvzdálenějších letopisů; z historického hlediska velmi staré, i když podle geologického odhadu jsou jen ze včerejška. Neboť jaká je starověk nejstarší z těchto relikvií ve srovnání s nejnovějšími záznamy jasně napsanými na hladkém povrchu skal? V ledovcové zahradě najdeme nejen nedefinovatelné kouzlo rozlehlého starověku, ale i sugestivitu podivného kontrastu současnosti a minulosti.Na jedné straně je rušný život, hluk, teplo na klikatých březích klidného jezera, nádherné hory opásané lesními stromy a protkané zelenými pastvinami a dalekým sněhem – vše krásné na zemi, která byla předtím. naše oči; na druhé straně nahlédneme do odlehlé a tajemné minulosti, kdy slunce svítilo na neomezený bílý svět sněhu a ledu. -------------------------------------------------- ------------------------------ HISTORIE JEDNÉ ŽENY. KAPITOLA XII. Slečna Gaisfordová našla klidné zákoutí ve spodní části hotelu, dobře mimo výhled z oken, kde byla malá pravděpodobnost, že by byla rušena běžným chodem návštěvníků. Tu a tam do její samoty vtrhne čerstvě oddaný pár nebo pár hrdliček, kteří ještě nebyli manželé, ale doufali, že brzy budou; ale taková chvilková přerušení sloužila spíše k pobavení než jinak. „Přichází další peripatetická romance,“ poznamenala si pro sebe. „Teď, kdyby ti dva mladí lidé přišli, sedli si vedle mě a řekli mi o tom všechno, nejdřív jeden povídal trochu mně a pak druhý, dokud bych neznal jejich příběh nazpaměť, udělali by mi opravdovou laskavost. a ušetříte mi spoustu invence.Všechny novomanželské páry by měly být nuceny sepsat své milostné vzpomínky, které by měly být následně svázány do svazků (tele) a uchovávány v jakési záznamové kanceláři, kde bychom k nim my chudí vypravěči mohli mít přístup, kdykoli jsme se náhodou ocitli. těžko se spiknout.“ Do tohoto chráněného koutu byl z hotelu přivezen stůl a židle a zde, v pátek dopoledne, byla slečna Gaisfordová zaneprázdněna psaním. Ale odkládala pero častěji, než bylo u ní obvyklé, když byla tak zaměstnána, a mezi časy měla jen malé záchvaty přemítání. „Nemám náladu dnes ráno, to je jisté,“ řekla nakonec. „Moje myšlenky se zdají být ve zmatku. Nemohu dostat Moru z hlavy. Udivuje mě a zneklidňuje mě. Je to duševní choroba, ne tělesná, co ji drží v jejím pokoji. Plukovník Woodruffe si s ní ve středu dlouho povídal a pak ji odvezl zpět do hotelu, což by, myslím, sotva udělal, kdyby byl rozhodně a nakonec odmítnut. Někde je záhada; ale Mora je žena, kterou nelze zpochybnit. Nepochybuji, že mi o tom všechno poví, až se bude cítit svobodná.Mezitím je to dobrá lekce, jak potlačit zvědavost, o které se někteří cyničtí moralisté podřadného pohlaví s nehanebnou drzostí prohlašovali, že je to naše prokletí. – Ale to je lehkovážnost.“ Namočila pero do inkoustového stojanu a přejela po něm. oči přes posledních napsaných pár řádků, přečti je napůl: „V příštím okamžiku se k branám paláce postavilo Montblazonovo vybavení, které táhlo šest uhelně černých ořů a kterým předcházeli dva jezdci v livreji. Když vévoda sesedal z vozu, mladá a krásná žena, i když v hadrech, se tlačila davem, až byla skoro dost blízko, aby se ho dotkla. ‚Pro lásku nebeskou, monseigneure!‘ zvolala žalostným přízvukem. Nádherně oblečený lokaj by ji odrazil, ale panovačné gesto Montblazonovy ruky zdobené drahokamy ho zadrželo. Ve výrazu ženské tváře bylo něco, co ho zasáhlo, jako by to byla tvář viděná ve snu před dávnými časy. Montblazon, který nevěděl, co to je nosit s sebou peníze, vytáhl z kapsy své vyšívané vesty diamant – jeden z hrstky, který měl ve zvyku nosit s sebou, aby je rozdával podle rozmaru nebo charity – a upustil ji do ženiny prodloužené dlaně.Pak, aniž by čekal na její poděkování, vykročil vpřed po palácových schodech a za několik okamžiků se ocitl v salonu, který byl osvětlen myriádami vonných voskových svítidel zasazených do svícnů z leštěného stříbra. Montblazon, který se tyčil o hlavu vyšší než{787} kdokoli jiný, se kolem sebe rozhlížel s odporným úsměvem.“ "Ano, myslím, že to bude stačit," řekla slečna Penová a znovu si namočila inkoust. ‚‚Huridní úsměv‘ není špatný.‘ Přerušil ji zvuk kroků. Vzhlédla, a když to udělala, po tváři jí přelétl stín mrzutosti. „Myslel jsem, že jsem tady před ní v bezpečí. Zajímalo by mě, jak mě našla,“ řekla si. Předmětem těchto poznámek nebyl nikdo jiný než lady Renshawová. Byla to docela náhoda, že objevila slečnu Gaisfordovou. Zpráva, kterou jí řekl pan Etheridge, ji nijak zvlášť nevzrušila; v hotelu nebyl nikdo, s kým by si chtěla promluvit; a tak zjistila, že je nemožné zůstat uvnitř, hledala úlevu pod širým nebem. Každou minutu očekávala, že se Bella a pan Golightly vrátí; mezitím se bezcílně potulovala po pozemku a při pohledu na slečnu Penelope se rozzářila. Tady byl alespoň někdo, koho znala – někdo, s kým si mohla promluvit. S úsměvem pokročila."Jaký počet dopisovatelů musíte mít, drahá slečno Gaisfordová," řekla její paní po několika slovech pozdravu. „Zdá se, že trávíš polovinu času psaním.“ Ostře se zahleděla na těsně zakryté listy rukopisu slečny Penové. "Ano, píšu hodně," odpověděl druhý, když si začala dávat do pořádku listy. ‚Spíš se mi to líbí. Mezi vámi a mnou, když je Septimus zaneprázdněn jinými způsoby nebo si užívá prázdnin, občas se pokusím napsat pro něj kázání.“ 'Opravdu teď! A copak shromáždění nikdy nezjistí rozdíl mezi vašimi a jeho projevy?‘ „Nemyslím si, že si tím hlavu trochu lámou. Pokud nepoužijeme příliš mnoho tvrdých slov a kázání dokončíme za dvacet minut, budou dokonale spokojeni.‘ Lady Renshawová měla v držení jisté tajemství, a přestože dala své slovo, že ho prozatím neprozradí, bylo příliš očekávat od ubohé lidské povahy, že by o něm neměla dělat nějakou narážku, pokud bude příležitost. které jí byly dány, zejména při rozhovoru s osobou jiného pohlaví. "Chápu, že dnes večer pravděpodobně přijedeme do hotelu jeden nebo dva důležité," poznamenala se studovanou lhostejností, když setřásla trochu prachu z volánů šatů. 'Vskutku.Ruský princ, velvyslanec, císař cestující inkog. nebo kdo?‘ „Drahý, ne! – nikdo takový. Ale mé rty jsou zapečetěny. Víc říkat nesmím.‘ „Tak proč jsi něco řekla?“ poznamenala slečna Penová pro sebe. „Přesto, až se to dozvíš, jsem si jistý, že budeš překvapen – velmi překvapen. Před zítřkem se zde mohou stát zvláštní události. Ale víc si netroufám říct, takže na mě nesmíš tlačit.‘ "Nebudu," odpověděla slečna Penová důrazně. „Prohlašuji, támhle přišli má drahá Bella a pan Golightly! Už tuto hodinu nebo déle jsem na ně dával pozor. - Omluvte mě, má drahá slečno Gaisfordová, jsem si jistý. „Jistě,“ zněla nekompromisní odpověď. Její paní se usmála a přikývla, a pak zakopla tak lehce a půvabně, jako by to udělal mladý slon. "A co může znamenat ten starý blbec?" zeptala se slečna Penová. „O tom, že její slova mají nějaký význam, nepochybuji. Není to žádná přítelkyně Mory, tím jsem si jistý. Může to, co řekla, mít nějaký odkaz na ni? Ale jsem úplně ve tmě a je zbytečné se znepokojovat.Pokud se ve větru objeví potíže, brzy se o nich dozvíme.“ -------------------------------------------------- ------------------------------ "Požádal o ruku - poznám to z jeho chování," zvolala lady Renshawová na svou neteř, jakmile byli sami v hotelu; "takže nemá cenu mi říkat, že ne." "Neměla jsem v úmyslu ti něco takového říct," odpověděla dívka ostýchavě. "Co jsi mu odpověděl?" 'Velmi málo. Řekl jsi mi, abych toho moc neříkal. Kromě toho,“ dodala lstivě Bella, „zdá se, že většinu řečí rád dělá sám.“ "Muži to v takových chvílích obvykle dělají." - Ale neřekl ten mladý muž nic o tom, že by se mnou měl mluvit? "Ach ano, teto." „A také velmi správně. Ale nemusíte ho odkazovat na mě právě teď; Dám vám tip, až přijde správný čas. Mezitím doufám, že se nenecháte zamotat do takové míry, že se nebudete moci vyprostit, bude-li to nutné. Bellu zasáhl náhlý záchvat kýchání.„Aféra pana Archieho Ridsdalea není v žádném případě hotová věc,“ pokračovala její paní; „a uvidíme, co uvidíme v průběhu několika příštích hodin.“ Tajemně přikývla hlavou a pokusila se vypadat věštce. | ¿Cómo utilizo la traducción de texto inglés-checo?

Asegúrese de cumplir con las reglas de redacción y el idioma de los textos que traducirá. Una de las cosas importantes que los usuarios deben tener en cuenta cuando usan el sistema de diccionario es que las palabras y textos utilizados al traducir se guardan en la base de datos y se comparten con otros usuarios en el contenido del sitio web. Por esta razón, le pedimos que preste atención a este tema en el proceso de traducción. Si no desea que sus traducciones se publiquen en el contenido del sitio web, póngase en contacto con →"Contacto" por correo electrónico. Tan pronto como los textos relevantes serán eliminados del contenido del sitio web.

Política de Privacidad

Los proveedores, incluido Google, utilizan cookies para mostrar anuncios relevantes ateniéndose las visitas anteriores de un usuario a su sitio web o a otros sitios web. El uso de cookies de publicidad permite a Google y a sus socios mostrar anuncios basados en las visitas realizadas por los usuarios a sus sitios web o a otros sitios web de Internet. Los usuarios pueden inhabilitar la publicidad personalizada. Para ello, deberán acceder a Preferencias de anuncios. (También puede explicarles que, si no desean que otros proveedores utilicen las cookies para la publicidad personalizada, deberán acceder a